My work

Největší sen VIII.

14. února 2010 v 22:25 | Zoe
,,Ahoj." Nat se na mě podíval.
,,Čau." sklopila jsem oči. Nevědla jsem, jak se k němu chovat. Ale asi bude lepší dělat jako že nic. Mezi mým přemejšlením si vedle do lavice sednul a začal si vybalovat věci.
,,Tak ses konečně ukázala jo?!" rejpla si do mě nejvěčí pipina ze třídy Nikola. ,,Nechceš třeba pomoct s taškou, když jseš tak vážně nemocná?!" cukrouškovala ironicky. Začínala jsem se tříst, a nevěděla jsem jestli vzteky nebo smutkem.
,,Hele nech ji bejt a vodprejskni Nikolo!" zvýšila na ni Sandra hlas, která právě vešla do třídy. Potom se na mě soucitně podívala :,,Je to kráva dyk víš, mimochodem ahoj!" potom se pokusila usmát.

Největší sen VII.

12. února 2010 v 18:33 | Zoe
Do školy už jsem ten den nešla. Proseděla sem celý dopoledne u Leye v boxe. Odešla jsem až kolem třetí. Poplácala jsem Leye po nose a šla rychle pryč. Když jsem přišla domů, měla jsem na papírku na stole vzkaz, že se mamka vrátí až v šest. Vůbec mi to nevadilo. Ty vyhýbavé pohledy mi vůbec nechyběly. Uvařila jsem si kakao a šla si sednout k telce. Nedávali nic zajímavýho, ale ted mi to bylo jedno. Potřebovala jsem zabít čas. Koukala jsem d prázdna a srkala teplý kakao.

Největší sen VI.

10. února 2010 v 20:00 | Zoe
Ráno jsem se probudila strašně brzo. Do okna mi začínalo svítit sluníčko a i přez zavřené okno jsem slyšela zpěv ptáků. Přišla jsem k oknu a otevřela ho. Podívala jsem se ven, kde bylo tak krásně. Nadechla jsem se a na malý okamžik jsem úplně zapoměla, že jsem nemocná. Že tady nebudu tak dlouho jako ostatní. Jen jsem tam tak stála se zavřenýma očima a vdechovala vůni jara. Ale potom projelo před naším domem auto a vytrhlo mě ze snění. Najednou jsem byla zase v realitě a uvědomila jsem si všechno od čeho jsem před chvílí tak krásně odplula. Podívala jsem se na hodiny a bylo 6:15. Touhle dobou bych vstávala do školy, pomyslela jsem si. ,,No jo! Škola!" zašeptala jsem. Kolikátýho vlastně je? A co je za den? Vůbec si to neuvědomuju. Došla jsem ke kalendáři, kterej ležel na stole, ale uvědomila jsem si, že jsem se v poslední době o nic nestarala a tak jsem se podívala na mobil. Bylo 24.března - čtvrtek. Do školy jsem teda mohla jít. Ale na co tam chodit, nikdo mě nepochopí a škola už mi k ničemu do života neni! Pomyslela sem si, ale pak sem to honem zavrhla. Natáhla sem na sebe džíny a tričko, do tašky naházela pár učebnic a vyrazila. Věděla jsem, že tam budu víc jak o hodinu dřív, než měla začít první hodina, ale mě to nevadilo.

Největší sen V.

9. února 2010 v 17:36 | Zoe
Kraťoučký díleček:P


Ach jo... už mi zase zvoní mobil. Podívám se na displej ale už dopředu mi je jasné kdo volá. Jo... Byl to zace Nat. Tentokrát už mi došla trpělivost... Volal mi celých čtrnáct dní co jsem byla doma z nemocnice a ještě ani jednou jsem mu to nezvala. Ale teď už to dál nešlo. Musela jsem to konečně udělat.
,,Co sakra chceš??!!" zařvala jsem do telefonu. Věděla jsem že za nic co se mi teď honilo hlavou nemůže on, ale neměla jsem možnost si na nikom vybít zlost. Celá rozzuřená jsem čekala, co z něj vyleze.
,,Miki, konečně. Proč mi vůbec nebereš telefony??? Chci si s tebou promluvit!!! Urči..."nestihl doříct co chtěl. Vlítla jsem mu do řeči: ,,Proč ti neberu telefony???!!! Protože bys mi hned dával poučiky... A mluvit s tebou???!!! O tom že umírám? O tom, že mám nanejvejš 5 let života? Nebo o tom, že se nedožiju ani dvacítky???!!!... Neblázni. Je to pořád to samý. Můj život skončil tam v nemocnici a nebude pokračovat..." típla jsem mu to. Nevěděla jsem, proč sem mu to řekla. Nechtěla jsem si to přiznat, ale začala jsem sama sebe litovat a chtěla jsem umřít. Teď se rozsvítil display a rozezněl se uryvek písničky jako příchozí SMS. Bála jsem se podívat se, co mi napsal. Už semnou nikdy nechce mluvit, protože se neumim obvládat??? Možná... Sebrala jsem odvahu a dala přečíst SMS.
,,Miki, ty žiješ dál. Ještě máš život před sebou. Seber se a užij si ho. Tvoje sny se ještě daj uskutečnit. Si silná!"
Zírala jsem na displej a nevěděla co si mám myslet... Vlastně věděla. Musim se sebou něc dělat...
Potom jsem si lehla na postel a usnula.

Největší sen IV.

7. února 2010 v 17:44 | Zoe
Paní Lasterková seděla doma v křesle, hlavu v dlaních a plakala. Už ani nevěděla jak dlouho. Hodinu??? Dvě??? Nebo taky půl dne, ale to sama nevěděla. Věděla jen, že to bude ona, kdo bude oplakávat jeji dceru, místo aby Míša oplakávala ji. Bylo jí strašně. Ale nejhorší bylo pomyšlení, že to Míša ještě neví. Musela jí to říct. Utřela si oči, které se ji znovu zalili slzami. Poslepu si je tedy propláchla v umyvadle a podívala se na hodinky. Osm hodin ráno. Mohla vyrazit do nemocnice, NE musela!!!

Největší sen III.

6. února 2010 v 11:34 | Zoe
,,Má těžký otřes mozku, zlomenou ruku, víc zatím nevíme."
,,Ona se doktorům vyhýbá, udělejte ji testy i na nemoci a ostatní. Chci aby byla v pořádku."
,,Jistě, možná to bude k něčemu dobré."
,,Berte prosím v úvahu, že jsem na ni v poslední době zpozorovala únavu. Neříkala jsem ji to a ani sem se neptala proč, hned by mě seřvala, ale..."
,,Budeme se snažit najít příčinu." řekl další hlas a pak jsem slyšela vzdálené kroky a zabouchnutí dveří.

Největší sen II.

25. ledna 2010 v 11:08 | Zoe
,,Do drezurního obdelníku vstoupí Michaela Lasterová s křížencem Ley Boyem!" zaznělo z amplionů.
Pobídla jsem Leye a vstoupili jsme do obdelníku. Dívalo se na mě kolem čtyřset lidí. Převážně rodičů zůčastněných a také porota. Musela jsem se snažit, protože to byla naše příležitost. Kdybych se někomu zalíbila, třeba by mě chtěli trénovat na velké závody, ale to je jen malá pravděpodobnost.
Stála jsem proti porotě a pokývla hlavou na pozdrav. Potom jsem pobídla Leye a začali jsme naši drezurní úlohu. Napojili jsme se na dlouhou stěnu a začali shromážděný klus...
Když jsem byla skoro u konce úlohy, projížděli jsme kolem malého dátěte s balonkem které na závod zarputile koukalo. Najednou se něčeho leklo a balónek mu ulétl přímo mému koni před nos. Ley se lekl, vyhodil a přitom jen o kousek minul ženu za tyčí. Poté se uklidnil a já dokončila úlohu bez jakékoli další chyby. Věděla jsem že porotu balónek moc zajímat nebude. Byla jsem sklamná ale nedala jsem to na sobě znát. Leye sem pochválila. Drezura nebyla jeho silnou stránkou.
,,Miki, nebuď z toho smutná!" volala na mě Sandra která se směrem k nám prodírala davem. Svou zkoušku už mla zasebou a byla stoprocentně nejlepčí.
,,Toho parchanta už nikdy nechci vidět!!!" ulevila jsem si a zavedla Leye do jeho boxu, kde počká než začne zkouška cross country. Tu musíme vyhrát!!!
,,No ták. Víš že já jsem jen na drezuru a ostatní je prostě tvoje. A tebe v crossu ani parkuru nikdo neohrozí."
,,Doufám." sklopila jsem oči. Sundala jsem Leyovi sedlo a uzdečku ať si bez nich odpočine. Potom jsme vyrazili k obdelníku koukat na další. Nikomu to nešlo tak jako Sandře.

,,Startující číslo 13. Michaela Lasterová s Ley Boyem ať se připraví na startu." ozvalo se znovu z amlionů moje jméno.
Ani to nemuseli říkat. Stála jsem u startu už dávno. Připravená! Natěšená! A trochu s trémou, protože trať byla moc těžká.
Startér se na mě usmál. :,,Tak jdeme na to!"
,,Tři!" přitáhla jsem otěže a připravila se.
,,Dva!" stoupla jsem si do lehkého sedu. Ley už se vzpouzel...
,,Jedna!" už jsme málem vyrazili...
,,Teď!"
Vyrazili jsme jako střela. Letěli jsme strašnou rychlostí a já věděla že musím přibrzdit, nebo nám nevystačí síly, ale nešlo to. Ley se chtěl předvést a dokázat co umí. Musela jsem chvíly počkat a tak jsem se mu to snažila alespoň ulehčit. První překážka byla masivní zeď. Přikrčila jsem se. Přitáhla Leyovi otěže a raz, dva tři - povolit otěže a jsme za ní. Diváci vedle překážky nadšeně tleskali ale já je nevnímala. Tohle byla jen naše chvíle. Další tři překážky nám nedělaly žádný problém, ale na rakvy jsme trošku zakolísali. Věděla jsem, že budeme nejlepčí a budeme mít o moc rychlejší čas než ostatní. Ley v polovině trati začal zpomlovat, ale pořád běžel rychle. Začala jsem si jízdu užívat, když najednou vedle nás zašustilo křoví a vyběhla z něj polekaná srnka. Ley se lekl a vzepnul se. Jak jsem byla nízko nad krkem, nečeklaja jsem žádnou změnu a dostala jsem jeho krkem do hlavy a křuplo mi v nose. Zamotala se mi hlava a už sem sjížděla ze sedla. V tom ve mně hrklo. Vždyť jedu závod a musím ho vyhrát! To byla dostatečná motivace proto abych jako pytel prambor dojela v nejrychlejším čase do cíle. Všichni ke mně hned přiběhli a začali se mě vyptávat. Jedni jestli Leye neprodám a další jestli jsem v pořádku. Z nosu mi totiž kapala krev a bylo jasné že ho mám zlomený. Ale já se musela postarat o Leye a tak sem je nevnímala. Potom mě ošetřil mladý záchranář a byl dočasně klid.

,,Už jenom poslední překážka a máme to za sebou Ley. Tááák a hotovo!!!"
Přeskočila jsem poslední překážku parkuru a měla jsem to zasebou. Seskočila jsem a běžela se postarat o Leye. Zasloužil si to, ale musel zůstat připravený na slavnostní nástup.

Stála jsem v řadě mezi 35 soutěžícími v našem klubovém závodě. Začínalo udělování stuh. Udělovali se za 1. místo v každé dysciplíně zvlášť a pak 3. místa v celkovém součtu bodů.
,,1. místo v dysciplíně drezura získává Sandra Sedláčková s koně Eliot!" Sandra si došla pro modrou stuhu. A na obrazovce se ukázala další místa. Já byla až pátá.
,,1. místo v dysciplíně cross country získává jednoznačně s velkým náskokem Michaela Lasterová s koněm Ley Boy!" celá šťastná jsem s Leyem šla k porotě pro stuhu. Sandra byla až osmá.
,,1. místo v dysciplíně parkur získává s malým rozdílem bodů Michaela Lasterová s koněm Ley Boy!" znovu jsem vkročila do kruhu pro vítěze. Byla jsem šťastná. Zde Byla Sandra třetí. Radovali jsme se.
,,No a je jasné že 1. mésto v celé soutěži získává nepochybně Michaela
Lasterová s koněm Ley Boy. Gratulujeme!" došla jsem si pro stuhu!
,,A teď si objeď vítězné kolečko!" mrkl na mě jeden člen poroty.
Pobídla jsem Leye a rychlým cvalem jsme vyrazili kolem jízdárny. Ani mi nevadilo že mám zakrvácenej nos i obvaz. Prostě jsem byla šťastná. Lidi stáli a tleskali. Krása. Dlouho po soutěži jsem se rozloučila s Sandrou, vzala kolo a vyrazila domů. Když jsem byla na křižovatce, která zahýbá na polní cestu, nevšimla jsem si jámy a vjela do ní. Přeletěla jsem přez řidítka a dopadla hlavou na kámen. Neměla jsem helmu. Najednou jsem cítila hroznou bolet a víc …...

Největší sen I.

23. ledna 2010 v 19:13 | Zoe
Největší sen ... tak je nazvaná moje dávně rozepsaná a zatím nedokončená povídka. Vzpoměla jsem si na ni, možná ji dokončím. Zatim vám sem budu přidávat různé díly které jsou již 2 roky hotové. Psala jsem to dávno, o té doby se tolik změnil můj styl psaní a mylšení že ani nevim jestli ji budu dokončovat. Omlouvám se i za dřívější překlepy. Tak si počtěte a komentujte:)
 
 

Reklama
Reklama