Já, anorektička II.

8. února 2010 v 12:45 | Zoe |  Thinspiration
2. Běh prospívá zdráví, ne?


"…musíme se vrátit z dovolený…" Poslouchala jsem svůj oblíbený song a cvičila.
"Praha,….Praha,…" Křičely moje bedínky na plný perdy.
"Namůžeš to trochu ztišit?" Otevřela prudce dveře moje mamka a dálkovým ovládáním posunula volume o pět stupínku níž. Převlíkla jsem se a řekla si že bych mohla vytáhnout Lenku ven. Vůbec se mi nechtělo sedět doma, kde to voní různými vůněmi a mně se sbíhají sliny. Došla jsem k Lénině domu. Bohužel mi otevřel její bratr a oznámil mi, že jeho drahá sestřička doma není. Otráveně jsem se otočila a vrátila zpět.
"Evo? To jseš ty? Pojď na chvíli do kuchyně," zavolala mě mamča.
"No?" Otráveně jsem se posadila na židli a hladovýma očima sledovala bábovku, kterou moje rodička krájela kus po kousku.
"Koukni se na tohle." Podala mi papír, na kterém bylo napsáno Teengerovksý tábor.
"Co to je?"
"Přece tábor. Máte s Lenkou na léto nějaké plány?"
"Asi ne. Zatím."
" Myslim, že sem byste mohli jet. Je to začátkem července. A pro děcka vě věku od čtrnácti do dvaceti."
"No já nevim."
"Ukaž to zejtra Lence a uvidíš."
"Fajn."
"Dáš si?" Postaví přede mě bábovku.
"Ani ne. Nemám chuť." Zvedla jsem se prudce ze židle a vytáhla ze skříně jablko a zmizela k sobě do pokoje. Postavila jsem si stojan na malování a kreslila až do večera. Asi kolem desátý v noci, kdy naskočila ve filmu, na který jsem koukala, reklama, dostala jsem šílenou chuť na něco k jídlu! A podlehla. Potichu se proplížila domem a vlezla do kuchyně. Vzala jsem do každý ruky jeden kousek a rychle zpátky do pokojíku. Jídlo se mi rozplývalo na jazyku a byl to nádherný pocit. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jim a na druhou jsem se za to proklínala. Když už nezbyl ani drobeček, lehla jsem si se slzami v očích do postele a přikryla jsem se peřinou. Chtělo se mi brečet. Já to asi nikdy nedokážu. Cítila jsem se hrozně. Proč vždycky musim podlehnout? A s těmito myšlenkami jsem taky usnula. Ráno jsem se vzbudila hodně brzo. Bylo něco kolem šestý. A tak mě napadlo, že bych si mohla jít zaběhat. Ačkoliv jsem všechny sporty nenáviděla, přednější pro mě byla postava. Připevnila jsem si k teplákům svojí mp3 a zapla písničku a vyběhla z domu. Byla neděle a tak jsem cestou potkala jen jednu holku, co venčila psa. Už po prvních krocích jsem se cejtila nějaká zadejchaná. Oběhla jsem malej okruh a vrátila se dom. Mamka se zrovna chystala do práce. V neděli!
"Ahoj zlato. Ale co to? Sport? Na stole máš seznam, co by bylo třeba koupit. Jo a Adam se chystá dneska přijet, prej má splněný všechny zkoušky nebo co, tak trochu pokliď jo? Já už musim běžet." Koukla se spěšně na hodinky.
"Kvůli bratrovi mám leštit dům?" Podívala jsme se na ní a ještě si chtěla poťukat na čelo, ale to jsem nestihla, protože mi mávla a odešla. Super! Se možná všichni kvůli Adamovi vopupínkujte. Dala jsem si sprchu, převlíkla se do tříčtvrťáků a tílka. Venku mezi tim vyšlo slunce a vypadalo to na docela teplý červnový den. Vzala jsem seznam na nákup a zamířila do nejbližšího obchodu. K věcem, který jsme měla pořídit, jsme přihodila několik dietních jogurtů, tmavé pečivo a zeleninu s ovocem. S dobrým pocitem jsem si k snídani dala jeden jogurt a tmavý rohlík. K polednímu se opravdu objevil můj drahocenný bratřík. Vystoupil z auta, z kterého hlasitě řvala hudba a s jedním jediným batohem na zádech (přísahám, že se mu všecky věci vešly do tý krosny!) se přihnal domu jako velká voda.
"Zdravim rodino!" Zařval do tiché chodby.
"Čus Evo!" Zazubil se na mě ten frajírek ve dveřích. Vlasy se mu volně ježili na hlavě a na obličji se mu skvěly dvě modrá očka. Pro hodně holek to byl idol.
"No nazdar. Tys nám tu chyběl," popíchla jsem ho hned ze začátku.
"Já si myslim." Usmál se a odešel do svého pokoje. Mamka se vrátila poměrně brzy a přitáhla s sebou pro každého z nás jídlo z Čínské restaurace. Rozložila ho na jídelní stolek a my se všici slezli kolem, teda kromě táty, který je zas někde v práci. Mamka se celou dobu vyptávala Adama na různé věci a já s Agátou jsme po sobě házely znuděné ksichtíky. Snědla jsem skoro všecko a byla na sebe naštvaná. Konečně večeře skončila. Brácha šel údajně ven, řekla bych spíš na pivko, možná s Lenčiným bratrem, s kterým se, když byli oba na střední, hodně kámošil. Snažila jsem se Agátu překecat, aby si šla taky zaběhat, že to prospívá zdraví, ne? Nepodařilo se mi to. Zvedla se a asi šla k někomu na návštěvu. Vytáhla jsem tmavě modrý tepláky a mikču a vyběhla. Stejně jako ráno jsem se cítila zadýchaná už strašně brzo. Doběhla jsem až k řece a na chvíli, abych si oddechla jsem se posadila na břeh řeky a zaposlouchala se do jejího šumivého zvuku. Bylo mi strašně skvěle. Nabrala jsem do dlaně trochu vody, abych se osvěžila. Pak jsem se vydala na cestu zpátky. Zahla jsem za roh, abych vběhla do naší ulice. Hned na začátku jsem značně ubrala na rychlosti. Nedaleko postávala partička kluků a mně se za nic nechtělo kolem nich. Jo ještě bych to mohla vzít druhou cestou, ne? Chtěla jsem se otočit, ale bohužel se jeden z nich kouknul mým směrem a já už neměla na výběr. Nebudu přece srab. Srdce mi zvýšilo step snad na maximum a já přidala.
"Heleme se, nějaká sportovkyně." Řek jeden, když jsem byla u nich. Okamžitě jsem zrudla.
"Můžem se k tobě přidat?"
"Přidéj." Častovali mě různými hláškami. Fakt jsem si ulevila, když jsem vběhla k nám na zahradu a otevřela dveře od domu. Přesně tyhle frajery nemám ráda. Ach jo. Já kolem nich šla v teplákách! Sundám ze sebe hadry, vysprchuju se a vrhnu se na učení. Mamka dole popíjí čaj se svojí dlouholetou přítelkyní Šárkou. Slyším z dola vzlyky a mamčina utěšující slova. Takhle to tu vypadá aspoň jednou za měsíc. Šárku nejspíš zase opustil manžel nebo něco podobného. Nebavilo mě to poslouchta a tka jsme radši zapla rádio. Vydržela jsme se učit hodinu. Večer mi volala Lenka.
"Ahoj Evi!" Uslyšela jsme její optimistický hlas.
"No čus."
"Táák, ehm, novinka!"
"A jaká?"
"Další schůzka s Liborem."
"Super! A kdy? Dneska?"
"Ne zejtra. Hned po škole. Dneska jsem zas musela na nákup, víš. A on tam byl a prostě jsme si smluvili na zejtřek rande."
"Tak to je fajn." V tu chvíli se ve dveřích objevila mamka a do ruky mi vtiskla pozvánku na tábor a naznačila mi, ať o tom Léně povim.
"Hele, mamina mi tu furt cpe nějakou přihlášku na teenagera. Chtělo by se Ti jet?"
"No určitě! Stejnak jsem přemýšlela, že by to chtělo něco v létě podniknout." Souhlasila k mé smůle Lenka.
"Tak jo. Já Ti to ještě zejtra do podrobna ukážu,ju?"
"Jasný. Tak čauves. Musim na večeři." Položila Lenka slucháto. Zalezla jsem si do postele a hned usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mikiiss Mikiiss | Web | 8. února 2010 v 17:55 | Reagovat

docela chytlavý...nejradši bych přečetla všechny díly najednou :D

2 °°ChoCha°° °°ChoCha°° | Web | 8. února 2010 v 21:01 | Reagovat

aaa...už se těšim na další díl... to dycky člověka do sebe vtáhne...

3 °°ChoCha°° °°ChoCha°° | Web | 9. února 2010 v 8:57 | Reagovat

dyž já nějak nevím, jak je mám přestat řešit... jsou všude kolem... :(..
zmatená?.. ty? ne víc jak já... i když tak jako co sem čekala... kluci v mém věku sou paka... a ti kluci kterejm je 20-25 netoužej po ňákym děcku skro až bych řekla, jako jsem já... fakt nejlepší je soustředit s ena studium a být jeptiška do svatby xDD...

4 °°ChoCha°° °°ChoCha°° | Web | 9. února 2010 v 9:57 | Reagovat

to jo a pak už jen potkat ňákýho prince xD.. ňákýho kterej za to fakt stojí a bude ochotnej mi koupit byt v new yorku a mít semnou spoustu dětí xD...

5 °°ChoCha°° °°ChoCha°° | Web | 9. února 2010 v 10:12 | Reagovat

to já bych chtěla malý černoušky =) xD...
a co to, že nespíš do oběda? xD...

6 Verulííísek Verulííísek | E-mail | Web | 9. února 2010 v 17:17 | Reagovat

ono to nakonec dopadne trochu jinak...nech se překvapit :)

7 ayuu ayuu | Web | 28. února 2010 v 10:41 | Reagovat

to vypadá zajímavě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama