Čerstvé zprávy? Ani náhodou...

25. února 2010 v 16:57 | Zoe |  Diary
Musím sem napsat, včera byl totiž svátek českého sportu! Čerstvé zprávy to rozhodně nejsou, už je zná celý svět a není jediný člověk v republice, který by nezaslechl ,,Máme druhé zlato!".

Štafeta muží. Martina Jakše jsem bohužel neviděla, k TV jsem se dostala až na Bauera ve chvíli kdy začal stíhat vzdálenou pětici před sebou. Neznám přesné výsledky ale zřejmě byl jeko čas druhý nejrychlejší, asi až na vynikajícího Nora Northuga, který našeho Martina Koukala ve finiši pěkně prohnal. No ale zpět k průběhu, Lukáš nám zajistil relativně klidný průběh závodu. Jiří Magál jako ,,profesionální přísavka" udržel třetí pozici, zatímco dva reprezentanti daleko odpadli. Martin Koukal dostal svůj pomyslný kolík a měl udržet alespoň třetí pozici. V tu chvíli už se náskok jeho, vedoucího švéda a ještě jednoho bojivníka snížil. Při poslední předávce byl náskok trojice opravdu velký (tuším 35s) ale čtvrtý Nor Northug nasadil ďábelské tempo a za 10km stihl sjet ztrátu 40s a ještě si to s Maritnem rozdat ve finiši o stříbro. Nakonec za velké radosti všech diváků z ČR dojel Martin čtvrtý. Sice nám vypadl na celém světě obraz, ale mě to nevadilo, protože jsem měla nervy tak napnuté, že poslouchat bylo jednodušší!:) Výdycky při těchto radostech prožívám krásné chvilky:) Supr kluci, výborně jeli všichni.

Rychlobruslení žen 5000m. Rozhodla jsem se čekat i na závod Martiny, protože sem nechtěla chybět u žádné medaile (bohužel 1500 jsem přímo neviděla, až v záznamu). Přestože Martina byla papírově nejlepší a neměla mít až tak těžkou pozici, ukázalo se, že to nebude procházka růžovým sadem. Poprvé nám zvedla mandle Kanaďanka, která zajela naprosto úžasný čas (nižší, než který Petr Novák, Martiny trenér, předpovídal na zlato!). Ten ještě o 4s! snížila Němka. Martina nastupovala a pro vítězství potřebovala na tomto těžkém ledě zajet jeden ze svých nejrychlejších časů. Celý průběh závodu na mezičasech vedla, ale v posledních třech kolech jak poté řekla, jela už pouze srdcem. Přes to to dokýzala a o 47setin s porazila Němku, která ze svého druhého místa nebyla nadšená. Až my maličko vhrkly slzy do očí, protože tomu se říká OKAMŽIK! Vidět Martinu vysílenou ale štastnou, stejně jako Petra Nováka a celou halu.

Jednou taky dokážu všem zvednout mandle na OH!:)
 

Zaspala?

24. února 2010 v 16:10 | Zoe |  Diary
Ahoj kočky:)
Ano, trošku jsem blog zaspala, byla jsem líná sem psát a ani jem neměla čas, ale popořadě.

Hubnutí jde do nejzažších koutů těla, bohužel. Z těch 7,5kg zatím pracně zhubnutých, je 1kg zase zpět. Není to tak hrozné, vím, ale musím zase začít hubnout. Bohužel zatím jsem pořád nemocná, věčně unavená a mám zkázaný pohyb. Ale na to peču. Bohužel, běžky pořádné dostanu až na příští zimu abych se mohla věnovat tréninku. Asi to nevíte, ale na běžkách jsem stála 2x a přitom mi to obravdu šlo a HLAVNĚ! mě to bavilo! Ale protože ted žádné nemám, tak od začínám běhat. Nemůžu přesně říct kdy, ale co nejdříve. Hodlám začít volně, 800m denně, zvyšovat tempo a chtěla bych to opravdu zvýšit na několik km, typuju tak 4 do léta. Asi se vám to zdá málo, ale ono je to akorát, na to abych si držela kondici a zvyšovala lehce výkonnost. Mám takovou chut sportovat!

V sobotu, přestože nesmím cvčiti, jsme vyrazili celá parta na lyže. Stála jsem na nich týden jako malá ve Špindlu, a před dvěma lety na lyžáku, kde jsem jezdila na malym kopečku a pak jsem tak 10x sjela červenou a rozbila si hubu. Ted jsem jezdila v Hlinsku na takové lehoučké červené (pro zkušené by to byla v klidu modrá:)) a kupodivu jsem se s mým ,,učitelem kamarádem" naučila jezdit v klidu bez pluhu naprosto ve všech situacích a brzdit jinak než pluhem, takže jsem nadšena, přece jen je pokrok proti plácání se s roztaženejma nohama a strachem v očích a klidným obloučkům na kárvingách:) Letos už asi podruhé lyže nestihnem, ale budeme jezdit několikrát za zimu už od podzimu abych měla na lyžáku klid, ale hlavně na ty běžky musim!:)

Ve škole si to vůbec nedávám. Po 3týdnech doma naprosto plavu v matice a němčina s angličtinou mě taky přece jen pozlobí. Navíc píšeme 3 testy denně (já jakožto dopisuju staré i 4) a do toho zkoušení, je toho na mě děsně moc v té škole. Ted jdu na to zase sednout, a minimálně do 9 nebo déle se budu bohužrl učit. Navíc moje hezky napsaná práce je podle učitelky celkem špatná, ale ona by mi opravovala i jednotlivá slov, takže sice něco málo předělám a přidám, ale nehodlám se řídit vším, taky mám svoje slohové cítění!!!

Moje nemoc, kterou zatím neznám, mi bere hodně sil. Do toho jsou Zimní Olympijské hry ve Vancouveru 2010. Jsem fanda do sportu a tak se dívám celý den. Když jsem byla minulý týden nemocná tak jsem ležela jen u TV. Ted je můj den jednoduchý, ráno vstávám často ve 4 na hokej nebo krasobruslení, pak je škola, po návratu koukám na záznamy z noci které jsem nestihla a učim se, večer do půlnoci nebo jedné zase koukám. Bojim se, že hokejisté zítřejší(dnešní) utkání prohrají a ,,pojedou domu" bohužel:( Snad mi večer spraví Martina Sábliková spraví náladu další zlatou, nebo jakoukoliv medailí, Šárka by taky mohla s trochou štěstí, které bohužel na zimních olympiádách moc nemáme, něco trhnout a doufám že Lukáš Bauer by mohl zvládnout 50, přáloa bych to i jemu! :) Hltala jsem hlavně krasobruslení mužú. Verner samozřejmě až 19. Michal mi udělal velkou radost, 10místo je super a na to, že byl podhodnocen...gratulace:) Přestože se krasobruslařský svět a hlavně Rusko v čele s Plushenkem, který je jednoduše nafoukanec co neumí přiznat prohru, debatuje ohledně vítězství Lysacka, já jsem ráda. Parametry jsou nastavené sice dost špatně pro růst sportu, ale jednoduše byl Lysacek i bez čtverného skoku nejjistější. Plushenko by bez svého jméno vůbec medaily neměl, tak at jednoduše drží tlamičku. Lambiel bohužel až čtvrtý:( A nejvíce mě mrzí výkon Briana, tomu jsem fandila a když jsem si zjistila jaké má po svém výhoku problémy s federací a i v osobním životě, je mi ho dešně líto:( No už vás nebudu nudit olympiadou, prostě fanděte!:)

Tak se mějte, někdy se ozvu :)

Největší sen VIII.

14. února 2010 v 22:25 | Zoe |  My work
,,Ahoj." Nat se na mě podíval.
,,Čau." sklopila jsem oči. Nevědla jsem, jak se k němu chovat. Ale asi bude lepší dělat jako že nic. Mezi mým přemejšlením si vedle do lavice sednul a začal si vybalovat věci.
,,Tak ses konečně ukázala jo?!" rejpla si do mě nejvěčí pipina ze třídy Nikola. ,,Nechceš třeba pomoct s taškou, když jseš tak vážně nemocná?!" cukrouškovala ironicky. Začínala jsem se tříst, a nevěděla jsem jestli vzteky nebo smutkem.
,,Hele nech ji bejt a vodprejskni Nikolo!" zvýšila na ni Sandra hlas, která právě vešla do třídy. Potom se na mě soucitně podívala :,,Je to kráva dyk víš, mimochodem ahoj!" potom se pokusila usmát.
 


V Praze je blaze

12. února 2010 v 20:43 | Zoe |  Diary
Ahoj kočky:)
Dnes byl ten slavný den, kdy k nám byl zaveden ééélektrický proud. Ne kecám, dnes byl ten mnou tak dlouho očekávaný den. V 6:50 jsme vyrazili směr Praha autobusem (abychom nemuseli dvěma auty zpět). Cesta byla úmorná. Celou noc jsem nezamhouřila oka a když už, tak jsem stejně vše vnímala. Usnula jsem až těsně před 6 a to mi zazvonil budík. Musím podotknout že jsem ve spěchu dělala všechno opačně! Po cestě mi dalo práci úplně neusnout a někde tam na někoho nechtěně neotevřít pusu. Po příjezdu jsme se setkali s t a zašli si na snídani. Dieta, kterou celé prázdniny poctivě držím dál od svého mozku ani dnes nebyla přivolána. Rohlíček s tvarohem byl delikátní. Ještě jsem si koupila Coca Colu, protože jsem potřebovala kofein (kafe nepiju) abych vydržela. A už jsme razili směr kadeřnice. Se s jsme tam zůstali a nejdřív přišlo na řadu mé protmavení. Když mi schla a chytala byrva, s se nechala lehce ostříhat, sluší jí to! A potom jsem přišla na řadu já. Protože mám asi nejhustší vlasy v republice (nevim, ale je to klidně možné :D), dlouhý až skoro po pás a tvrdý jako konské žíně (jak se s nima spojuju:)), kadeřnice měla co dělat, ale přes to to s úsměvem na rtech a vtipem zvládla. Nakonec je to změna pořádná. Vlasi mám těsně pod ramena, hodně prostříhaný, sestříhaný, ofinka a samozřejmě protmavený. Hlavu mám o 10kg lehčí (:D). Ale jsem spokojená, jen ofinka si musí ještě lehnout a spojit se. Potom jsme všichni vyrazili do Arkád. Prošli obchody, kde jsem si koupila hezké triško, ale nic víc, protože nenávidím nakupovaní na svou postavu. A zakončili to vydatným obědem. Po sbalení jsme jednoduše vyrazili domů. Ted sedím nad počítačem, píšu vám, v TV běží pohádka a dokoukala jsem kvalifikaci středního můstku. Jsem ráda že všichni 4 skokani postoupili. Škoda že mi moje nevyspalé rozpoložení nedovolí dívat se od 3h(2) do 6h na slavnostní zahájení a tak jsem překopala celý svůj zítřejší rozvrh a budu se dívat až na záznam. Takže dopoledne mě čeká kopa učení, v poledne odjezdit dva koně (to bude makačka) a od 15:00 už jen OH. Záznam ceremoniálu, skokani a sjezd. No nic, baví mě to. A co s nedělí, to ještě nevím. Možná dorazí ekipa, možná taky ne. Trochu mě tíží ta kopa učení. Tak se mějte, jestli jste dočetli dnešní nudný popis cesty do Prahy za který bych 1 ve škole nedostala, gratuluju:)

Největší sen VII.

12. února 2010 v 18:33 | Zoe |  My work
Do školy už jsem ten den nešla. Proseděla sem celý dopoledne u Leye v boxe. Odešla jsem až kolem třetí. Poplácala jsem Leye po nose a šla rychle pryč. Když jsem přišla domů, měla jsem na papírku na stole vzkaz, že se mamka vrátí až v šest. Vůbec mi to nevadilo. Ty vyhýbavé pohledy mi vůbec nechyběly. Uvařila jsem si kakao a šla si sednout k telce. Nedávali nic zajímavýho, ale ted mi to bylo jedno. Potřebovala jsem zabít čas. Koukala jsem d prázdna a srkala teplý kakao.

Já,anorektička III.

11. února 2010 v 18:57 | Zoe |  Thinspiration
"Evo..? Přines si už ty věci." Zakřičel na mě tatík od auta. Popadla jsem cestovní tašku a znuděně sešla schodištěm, přes příjezdovou cestu až k našemu bouráčku.
"Copak? Ty se netěšíš?" Převzal ode mě otec věci. Jestli se netěšim? To si děláš srandu, drahý rodiči. Vůbec, ale vůbec se mi tam nechtělo. Jakožto nejmladší dítě z naší rodiny jsem měla výlet na chatu povinný. A ještě bych si měla vážit toho, že si taťka i mamka kvůli mně vzali volno. Prej aby mi dopřáli trochu čerstvého vzduchu. Ach jo. Sedla jsem si zachmuřeně na zadní sedadlo.

Už je čtvrtek...neee

11. února 2010 v 18:48 | Zoe |  Diary
Nikdy bych nebrečela že už je čtvrtek, protože to znamená pátek a víkend. Ale ted to znamená že zítra jedu do dlouho očekávané Prahy ke kadeřnici, potom víkend a pak návrat do školy:( Vůbec se mi tam nechce. Neučila jsem se, vůbec. Akorát jsem udělala tu práci. Jinak jen denně jezdim dva koně a čumim do PC. Něco na mě leze, mám teplotu(to je normální), ale bolí mě v krku a hlava. No uvidíme. Jsem líná psát něco víc... kouknu na růžovku a jdu spát ráno vstávámza deset 6...

Největší sen VI.

10. února 2010 v 20:00 | Zoe |  My work
Ráno jsem se probudila strašně brzo. Do okna mi začínalo svítit sluníčko a i přez zavřené okno jsem slyšela zpěv ptáků. Přišla jsem k oknu a otevřela ho. Podívala jsem se ven, kde bylo tak krásně. Nadechla jsem se a na malý okamžik jsem úplně zapoměla, že jsem nemocná. Že tady nebudu tak dlouho jako ostatní. Jen jsem tam tak stála se zavřenýma očima a vdechovala vůni jara. Ale potom projelo před naším domem auto a vytrhlo mě ze snění. Najednou jsem byla zase v realitě a uvědomila jsem si všechno od čeho jsem před chvílí tak krásně odplula. Podívala jsem se na hodiny a bylo 6:15. Touhle dobou bych vstávala do školy, pomyslela jsem si. ,,No jo! Škola!" zašeptala jsem. Kolikátýho vlastně je? A co je za den? Vůbec si to neuvědomuju. Došla jsem ke kalendáři, kterej ležel na stole, ale uvědomila jsem si, že jsem se v poslední době o nic nestarala a tak jsem se podívala na mobil. Bylo 24.března - čtvrtek. Do školy jsem teda mohla jít. Ale na co tam chodit, nikdo mě nepochopí a škola už mi k ničemu do života neni! Pomyslela sem si, ale pak sem to honem zavrhla. Natáhla sem na sebe džíny a tričko, do tašky naházela pár učebnic a vyrazila. Věděla jsem, že tam budu víc jak o hodinu dřív, než měla začít první hodina, ale mě to nevadilo.

Největší sen V.

9. února 2010 v 17:36 | Zoe |  My work
Kraťoučký díleček:P


Ach jo... už mi zase zvoní mobil. Podívám se na displej ale už dopředu mi je jasné kdo volá. Jo... Byl to zace Nat. Tentokrát už mi došla trpělivost... Volal mi celých čtrnáct dní co jsem byla doma z nemocnice a ještě ani jednou jsem mu to nezvala. Ale teď už to dál nešlo. Musela jsem to konečně udělat.
,,Co sakra chceš??!!" zařvala jsem do telefonu. Věděla jsem že za nic co se mi teď honilo hlavou nemůže on, ale neměla jsem možnost si na nikom vybít zlost. Celá rozzuřená jsem čekala, co z něj vyleze.
,,Miki, konečně. Proč mi vůbec nebereš telefony??? Chci si s tebou promluvit!!! Urči..."nestihl doříct co chtěl. Vlítla jsem mu do řeči: ,,Proč ti neberu telefony???!!! Protože bys mi hned dával poučiky... A mluvit s tebou???!!! O tom že umírám? O tom, že mám nanejvejš 5 let života? Nebo o tom, že se nedožiju ani dvacítky???!!!... Neblázni. Je to pořád to samý. Můj život skončil tam v nemocnici a nebude pokračovat..." típla jsem mu to. Nevěděla jsem, proč sem mu to řekla. Nechtěla jsem si to přiznat, ale začala jsem sama sebe litovat a chtěla jsem umřít. Teď se rozsvítil display a rozezněl se uryvek písničky jako příchozí SMS. Bála jsem se podívat se, co mi napsal. Už semnou nikdy nechce mluvit, protože se neumim obvládat??? Možná... Sebrala jsem odvahu a dala přečíst SMS.
,,Miki, ty žiješ dál. Ještě máš život před sebou. Seber se a užij si ho. Tvoje sny se ještě daj uskutečnit. Si silná!"
Zírala jsem na displej a nevěděla co si mám myslet... Vlastně věděla. Musim se sebou něc dělat...
Potom jsem si lehla na postel a usnula.

Já, anorektička II.

8. února 2010 v 12:45 | Zoe |  Thinspiration
2. Běh prospívá zdráví, ne?

Kam dál